sobota 23. července 2011

Třemšín

Rostou! :) (foto: Lenka)

Bez červený (foto: Lenka)

Kobylka obecná (foto: Lenka)

Vrchol Třemešného vrchu ve stejnojmenné přírodní památce (foto: Jirka)

Třemšínská bouda (foto: Lenka)

Gangloffův křížek (foto: Jirka)

Borůvek je letos málo, s brusinkami je to lepší :) (foto: Lenka)

Babočka admirál (foto: Lenka)

Cestička k vrcholu Třemšína (foto: Lenka)

Dřevěná rozhledna na Třemšíně :) (foto: Jirka)

Skokan hnědý (foto: Lenka)

Brdský les (foto: Jirka)

... s budek :) (foto: Jirka)

Výchozy :) (foto: Jirka)

Kamenné moře v PP Hřebenec (foto: Jirka)

Dutohládka lesní (foto: Lenka)

Dutohlávka červcová (foto: Lenka)

Lesní porost v PP Hřebenec (foto: Jirka)

Lesní cesta (foto: Jirka)

Skoro jako na Šumavě (foto: Jirka)

PR Getsemanka (foto: Lenka)

Vraní oko čtyřlisté (foto: Lenka)

Les v PR Getsemanka (foto: Jirka)



...

středa 6. července 2011

Prášilské jezero, Poledník a cesta domů

Počasí nás ráno nezklamalo, na stan nám pražilo sluníčko, takže se tam skoro nedalo být, jaké se v něm udělalo horko. :) Snídalo se nám o poznání příjemněji, když jsme se zakempovali s vařičem na blízkém pařezu a uvařili jsme si čaj a ovesnou kaši. Nechali jsme trochu oschnout mokrý stan a mezitím jsme se sbalili... Vždycky mě úplně fascinuje, kolik je člověk schopen si vzít věcí, když jede autem... a jaký je schopen v nich udělat bordel za dva dny. :)

Slunečná ráno v kempu (foto: Lenka)

Po vrácení našeho stanového čísla jsem vyjeli směr Prášily, což bylo asi tak 20 km cesty. V Prášilech jsme nejprve vjeli k parkovišti u archeoparku, ve kterém se dá dozvědět o historii Keltů na českém území. Zní to docela zajímavě, ale my jsme neměli čas sem jít... Takže zase musím použít mé oblíbené: někdy jindy. :) Prášily vznikly při sklářských hutích a první zmínka o nich je z roku 1730. Sklárny zanikly v roce 1823, pak se tu vyráběl ručně papír. Ještě za první republiky mělo místo podobné renomé jako třeba Špindlerův mlýn v Krkonoších, ale po odsunu Němců a zřízení vojenského prostoru Dobrá voda v této oblasti obec téměř zanikla. Oblast byla v té době pro návštěvníky uzavřena, znovu zpřístupněna byla až v 90. letech, kdy se sem vrátil život a Prášily se staly centrem letní i zimní turistiky.

A o tom že Prášily jsou skutečně turistické centrum, jsme se zanedlouho přesvědčili sami. Náš problém č. 1 zněl - kam dát auto?... Parkoviště v Prášilech byla plná, nikde ani místečko... Navíc všude byly značky, že se tu nesmí parkovat mimo vyhrazená místa. Naštěstí o kousek dál bylo ještě parkoviště Slunečná, kde jsme mohli zaparkovat. :) Původně jsme nahoru chtěli jít po červené turistické značce, ale až na místě jsme zjistili, že tahle trasa je zavřená kvůli těžbě dřeva, takže byla jenom jediná cesta nahoru - po žluté, pak po zelené a nakonec i po červené. :)

Část žluté turistické trasy vedla kolem území bývalé střelnice, takže jsme se mohli pohybovat jenom po cestě. Jinak v okolí je nevybuchlá munice... Jo, poslušně jsme šli jen po cestě. :) Alespoň jsem ale mohla mít oči jenom pro orchidejky prstnatce Fuschsovy (Dactylorhiza fuchsii), kterých tu kolem cesty bylo všude mnoho.  

Prstnatec Fuchsův (foto: Lenka)

Cesta jinak nebyla moc zajímavá krom davů lidí, kteří se sem vypravili... Převažovaly rodiny s malými dětmi, těhotné ženy a cyklisté... To trvalo až Prášilskému jezeru, kde jsme dokonce viděli jednu kojící ženu. :)) Prášilské jezero je další z ledovcových jezer, které vzniklo na úpatí hory Poledník a je tu zachováno několik morén a val ze žulových balvanů. Na sz. straně hory se nachází ještě tzv. Stará jímka, kde dnes není voda, ale je také ledovcového původu. Od hladiny jezera se zvedá 150 m vysoká karová stěna. Jezero zaujímá plochu 3,72 ha a v nejhlubším místě má jen 14,9 m. V roce 1883 byla vybudována hráz, čímž se zvýšila hladina  o 2-3 m. Zajímavostí je, že v tomto jezeře jako jediném nevyhynul relikt doby ledové buchanka Cyclops abyssorum.

Prášilské jezero (foto: Jirka)

Na břehu jezera je pomník studenta Ottokara Kareise, který se v jezeře v roce 1927 utopil... Zdá se, že to ale nehrozí těm kačenám na následující fotce. Je trochu škoda, že není přístupná větší část břehu, protože odsud se jezero moc fotit nedá... ale to bych chtěla asi moc, co? :)

Kachny na hladině Prášilského jezera (foto: Lenka)

Kolem jezera jsou hodně zničené lesy, na části břehu jsou stromy úplně odumřelé. Jinde jsou ještě zelené... A v rašelinném lese pod jezerem už jsou staré padlé kmeny zase přerůstány mladými stromy.

Rašeliniště pod Prášilským jezerem (foto: Jirka)

Sice jsem ve včerejším článku psala, že borůvek je málo, ale i tady se mi povedlo jednu pěknou vyfotit. :) Nicméně jsem jí nesnědla. ;) ... Ale doufám, že příští rok bude borůvek dost, abych udělala konečně tu marmeládu. ;)

Borůvek letos moc není (foto: Lenka)

Od jezera jsme se vrátili zpátky k rozcestníku a po červené jsme pokračovali dál. To už byla cesta jenom do kopce a šli jsme jen po sluníčku... A musím říct, že nohy mě po včerejšku docela bolely, takže se mi do kopce šlo hooodně blbě! Proto jsme si dali svačinku ve stínu, konečně jsem si taky vytáhla sluneční brýle... A u jídla jsem pozorovala nosatého broučka. :))

... A než jsme dojedli jídlo, zalezlo sluníčko a začalo kapat. :)) Tak jsem si pro změnu vytáhla bundu...

Nosatý brouček (foto: Lenka)

Ale pršelo asi tak půl minuty a ještě k tomu málo... :) Takže jsem se akorát v bundě zapařila a mohla jsem si jí zase rychle sundat. Pešek, no. :))

Podmračené počasí (foto: Jirka)

Líbí se mi různé bodláky... a to hlavně proto, že na nich hodně často sosají nektar nejrůznější motýli a dají se tam dobře fotit. :) Takhle do fotografické pasti spadla babočka kopřivová (Aglais urticae). Druhové jméno je odvozeno od živné rostliny housenek tohoto motýla. Je to jeden z nejhojnějších motýlů v celé Evropě, létá od nížin do hor od března do října. Je to spíše menší motýl (má maximálně 3 cm) oranžové barvy s černými skvrnkami, okraj křídel je lemován řadou modrých skvrnek. 

Babočka kopřivová na bodláku (foto: Lenka)

Cesta na hřebeni je docela smutná, protože tu stromy jsou hodně zničené. Jedná se o biotop horské smrčiny a zdejší smrky odumřely, aby uvolnily místo pro novou generaci. Kolem cest jsou stromy pokácené, protože by mohly být nebezpečné pro lidi, kteří tu procházejí. Část rozlohy lesa byla zničena při orkánu Kyrril,  který pustošil Šumavu v noci z 18. na 19. ledna v roce 2007. Za posledních 25 let byl tento orkán pátým, který šumavské lesy postihl. Místy byly nárazy větru až 47 m/s, ale převážně to bylo kolem 35 m/s.

Cesta k Poledníku (foto: Jirka)

K Poledníku to bylo už jenom asi 300 m po rovince. Rozhledna samotná stojí kousek od vrcholu stejnojmenné hory Poledník (1315 m) někdy nazývané i Polední hora. Jak jsem psala už výše, oblast byla od 60. let ve vojenském prostoru. Poloha a výška této hory způsobila, že tu byla vybudována vojenská stanice, jejímž úkolem bylo střežení státní hranice a zároveň vojáci špehovali komunikaci vojsk NATO. Objekt byl dostavěn v roce 1968. Zajímavostí rovněž je, že Poledník a cesty k němu nebyly vůbec zobrazovány na mapách. Objekt sloužil k vojenským účelům do roku 1991, v roce 1994 přešel pod správu NP a CHKO Šumava. V roce 1996 byl stržen celý vojenský objekt až na věž. Do laminátového pláště rozhledny byla prořezána okna, na vrcholek byla umístěna nová vyhlídková plošina a okolí bylo upraveno pro návštěvníky. Ke slavnostnímu otevření došlo 18. července 1998.

Rozhledna Poledník (foto: Jirka)


Dnešní vyhlídková věž je vysoká 37 m a na vyhlídkový ochoz vede 227 schodů. Cestou na schodech jsou krásné fotografie šumavských rostlin a živočichů rozčleněné podle vegetačních stupňů, kterými jsme prošli při cestě k vrcholu Poledníku. Jsou to smrko-bukový (800 - 970 m), buko-smrkový (970 - 1210 m) a smrkový (1210 - 1315 m) lesní vegetační stupeň. V prvním patře rozhledny je pokladna, kde se dají koupit lístky, pohlednice a další suvenýry. Ve druhém patře je expozice věnována historii objektu - odtud je i fotografie modelu, jak zdejší budovy vypadaly dříve.


Původní vzhled vojenské základny na Poledníku (foto: Lenka)

V posledním patře je v současné době malá expozice věnovaná řádění orkánu Kyrril na Šumavě. Zajímavý je fakt, že nejvíce byly poškozeny porosty, které jsou při okrajích holin, které tu vznikly buď dřívějším působením větru nebo kácením stromů kvůli kůrovci. Já si nemůžu pomoct, ale jednou je to tu národní park, kam se jezdíme koukat na přírodu takovou, jaká je... já osobně jí tedy nemusím mít za každou cenu zelenou. Věřím tomu, že si příroda poradí sama s kůrovcem, s holinami od větru... a snad i s přehnaným vlivem člověka.

Z posledního patra vede výš široký dřevěný žebřík a pak už se vstupuje na vyhlídkovou plošinu, která je tvořena drátěným pletivem, což některým lidem jistě znemožní si výhled odsud užít naplno. :))

Výhled na Skalku (foto: Jirka)

Docela mě pobavil hmyz, který využil situace, kdy mi Jirka ukazoval směr nějakého objektu, o kterém jsme se bavili a já ho neviděla. :) Docela pěkné odpočinkové místo, ne? :))) Možná, že v prodloužení prstu byl hrad Kašperk, jehož dvě věže byly jasně vidět, ale bohužel byly dost daleko na to, aby se daly pěkně vyfotit. :)

Tomu s říká využít situace :)) (foto: Lenka)

... ale i přes to, že věřím přírodě, tak není moc pěkný pohled na rozsáhlé plochy suchých smrkových stromů...

Další z výhledů z rozhledny... (foto: Jirka)

Dole v občerstvení jsme si dali klobásku a něco k pití. Docela mi přišla k chuti a posezení tu bylo příjemné... míst je tu kolem dost, což je taky příjemné zjištění, že si člověk na sednutí nemusí stát frontu. ;) Pak jsme se ještě porozhlédli po okolí - byli jsme na úplném vrcholku Poledníku, kde stojí dřevěný křížek. Za dobrý nápad považuji i vytyčení tzv. nouzových nocovišť, kterých je na území národního parku několik a jedno z nich je i u rozhledny. Jde o vyhrazené plochy, kde turisté smějí přespat ve vlastních stanech. Smějí tu zůstat jen jednu noc, nesmí se tu rozdělávat oheň a všechny odpadky si musí odnést s sebou... Na Šumavě je jich celkem sedm a jsou rozmístěné kolem červené turistické značky mezi Novou Pecí a Železnou Rudou.

Tohle je vrchol Poledníku :)) (foto: Lenka)

Pak jsme šli stezkou, která byla zřízena mezi polomy a vyvrácenými stromy, co tu zbyly po orkánu Kyrill. Horské smrčiny jsou lesní společenstva vyskytující se v nadmořských výškách od 1050 do 1350 m. Porostu dominuje smrk ztepilý doplněný o jeřáb ptačí. Kůrovec i vichřice patří k těmto lesům od nepaměti, odumřelé stromy jsou tu důležitým zdrojem živin pro malé stromky a další vegetaci i pro živočichy. 

Pozůstatky orkánu Kyrill (foto: Jirka)

Mrtvé dřevo slouží jako životní prostředí pro řadu druhů hmyzu jako např. tesařík smrkový (Tetropium castaneum), tesařík dvoujpásý (Rhagium bifasciatum), tesařík korový (Rhagium inquisitor), pestrokrovečník mravenčí (Thanasimus formicarius), tesařík fialový (Callidium violaceum) či vážka lesknice horská (Somatochlora alpestris). Na starých smrcích se živí hmyzem chráněný druh ptáka datlík tříprstý (Picoides tridactylus).

... moc toho tady nezbylo... (foto: Jirka)

Když jsme došli k cestě, kudy jsme chtěli pokračovat dál, zjistili jsme, že je ještě stále uzavřená kvůli tetřevu hlušci. Měla sice být od prvního července otevřená, ale ještě nebyla... Takže jsme neměli jinou možnost, než se vrátit úplně tou samou cestou, kterou jsme sem přišli. Ach jo, tohle nemám ráda... :( Ale tetřev je tetřev. :)

Stejně se nad námi brzy začaly honit mraky a pak jsem museli už podruhé vytáhnout bundy, ale tentokrát se už do deště opravdu dalo a bundy byly potřeba. :) Musím říct, že jsem měla docela krizi a hodně mě bolely nohy... Když jsem došla do auta, byla jsem opravdu hodně ráda, že si můžu zout boty a nechat si jenom sandály. :)

A když jsme pak zase stavěli v Rábí, nechodilo se mi moc dobře (o druhém dni, kdy jsme byli na svatbě ani nemluvím :)). Ale hrad byl ještě krásnější, než když jsme tu stavěli cestou na jih. :)

Hrad Rabí (foto: Jirka)

Opět jsme stavěli u kostelíka sv. Jana Nepomuckého, ale tentokrát se nám ho povedlo vyfotit docela pěkně, takže se dostal do nominace na zveřejnění. :)) Původní renesanční kostel tu byl postaven začátkem 17. století. V roce 1785 byl postaven nový kostel v barokním slohu, ale z původní stavby se dochoval třeba západní portál (z r. 1611). Vnitřní zařízení kostela pochází z 18. století. Okolo kostela je dodnes funkční hřbitov obehnaný zdí.

Kostelík sv. Jana Nepomuckého (foto: Jirka)

Ještě pro úplnost bych se chtěla zmínit, že Rabí leží na území přírodního parku Buděticko. Přírodní park byl vyhlášen v roce 1994 a zaujímá asi 44 km2. Podloží je rozděleno do dvou různých jednotek - část tvoří vápence řadící se k pošumavskému krasu a větší část parku zaujímá podloží z rul a křemenných dioritů. Ale více se o parku asi nemá cenu rozepisovat, třeba se sem ještě někdy podíváme. :)

Zbytek cesty už proběhl bez další nějaké zajímavosti. Doma nám nezbylo nic jiného než vybalit špinavé věci... a přichystat si slavnostní oblečení na druhý den. :)


Další informace:
- oficiální stránky obce Prášily
- o rozhledně Poledník na stránkách sumavaregion.cz
- kostel sv. Jana Nepomuckého v Rabí na stránkách turistika.cz

úterý 5. července 2011

Šumavská jezera

Ráno se ale brzy nevstávalo, protože nám vytrvale na plachtu stanu bubnoval déšť a to se nám moc ven nechtělo. Říkali jsme si, že to přece musí přejít... A taky že ano, déšť přešel... Asi až v půl jedenácté jsme se dohrabali k tomu, abychom si uvařili čaj. Pak nějakou delší dobu jsme na stojáka nebo nepohodlně v autě snídali. A k odchodu jsme se dostali až po jedenácté hodině. No, pěkně nám to začalo. :)) Nejprve jsem se šla ještě jednou podívat na "svou" orchidejku, ale byla už docela odkvetlá... Tak jsem na blog nahrála alespoň jiný důkaz toho, že jsem do té mokré trávy opravdu vlezla - třezalku tečkovanou (Hypericum perforatum)... Jo a vím, že to nebyl nejlepší nápad, ale už se stalo. :))

Třezalka tečkovaná (foto: Lenka)

Ještě jednou jsem se musela zastavit v Železné Rudě u geologické expozice... A opravdu se mi to nezdálo. Tak jsem se znovu naštvala a mohlo se pokračovat dál... :)

Auto jsme nechali na špičáckém sedlu a odtud jsme šli dál už po svých. Měli jsme namířeno k ledovcovým jezerům - Čertovu a Černému... Ale trochu jsem se začala bát, jestli je vůbec uvidíme, když už v nadmořské výšce kolem 975m byla mlha, že by se dala krájet a vypadalo to, že tu bydlí Rákosníček nebo vodník Kebule. :) Ale i přes riziko, že za celý den skoro nic neuvidíme, jsme se vypravili na cestu. :)

Trochu mlhy... (foto: Lenka)

Šli jsme po žluté turistické značce, které nejprve ze špičáckého sedla klesá, pak vede po rovince a pak do kopečka. Cestou jsme šli přes sjezdovky na Špičáku. Vždycky se mi líbí, jak ty svahy, co se pod sněhem zdají značně krkolomné, bez sněhu vypadají dost nevinně. :) Stejně tak mě baví barevné květy na svazích sjezdovek. Jako příklad je tu žlutavá, po dešti trochu zplihlá prha arnika (Arnica montana). Tento zástupce čeledi hvězdicovitých je znám i pod jinými názvy - prha chlumní, arnika horská nebo prha horská. V České republice se vyskytuje roztroušeně v horských oblastech a je to ohrožený druh.

Sjezdovky na Špičáku (foto: Jirka)

Prha arnika (foto: Lenka)

Hned za sjezdovkami je vyznačeno území přírodní památky Královský hvozd, která má neobvyklou rozlohu na přírodní památku - zaujímá 20,77 km2. PP jsou obvykle nějaké malá území či malé útvary, ale tohle je trošku větší. :) Přírodní památka byla vyhlášena kvůli ochraně geomorfologických útvarů a lesního společenstva, které území zarůstá, však geomorfologie tu musí být docela zajímavá, protože převýšení nejvyšší a nejnižší části je skoro 800 m. Území bylo vyhlášeno k poslednímu dni roku 1991.

Za sjezdovkami jsme vstoupili do lesa (foto: Jirka)

My jsme ale tohle území nijak víc nezkoumali a tupě jsme šli po turistické cestě, jak se a ukázněné návštěvníky Šumavy sluší a patří. :) Ono toho zase tak moc zajímavého kolem cesty nebylo... :)

Lesy v oblasti PP Královský hvozd (foto: Jirka)

Jezerní potok vytékající z Čertova jezera (foto: Lenka)

Ale brzy se před námi vynořilo Čertovo jezero - mimochodem obě jezera tvoří národní přírodní rezervaci nazvanou prostě Černé a Čertovo jezero (o rozloze 208,5 ha, první chráněné části byly vyhlášeny už v roce 1933). NPR chrání území chladnomilná společenstva s několika velmi vzácnými druhy, které rostou jen na jedné nebo dvou lokalitách v ČR - je to především vodní rostlina šídlatka jezerní (Isöetes lacustris). Obě jezera vznikla ve čtvrtohorách v době zalednění, po odtátí údolních ledovců vznikla v bývalých karech jezera. Kar Čertova jezera je zahlouben do podloží tvořeného svory na úbočí Jezerní hory (1343 m). Čertovo jezero  je druhé největší šumavské jezero, má rozlohu 10,3 ha a maximální hloubku 36,7 m. Voda z jezera odtéká Řezným potokem do řeky Řezné a tou teče do Černého moře.

Mlžný opar nad Čertovým jezerem (foto: Jirka)

Z počátku dne se zdálo, že počasí bude mizerné, ale nakonec jsme dohlédli na všechny břehy jezera a cestou jsme ani nezmokli, takže jsme mohli být spokojení. :) Dost se mi líbila budka - očekávala jsem, že tam bude klasický sešit a propiska, ale to ne, bylo tam razítko a polštářek s barvou. A já jsem jako na potvoru neměla svůj sešítek! :)

Starý strom v Čertově jezeře (foto: Jirka)

Kachny (foto: Lenka)

Jen část břehu je přístupná pro návštěvníky, jinak je tu už chráněné území národní přírodní památky... No, ale musím se přiznat, že jsem se prošla i o kousek dál, abych udělala o něco víc fotek. ;) Ale pšššt. Výhodou bylo, že jsme tu viděli i několik modrých kuliček borůvek, což se nám už potom moc nepovedlo. Tenhle rok na borůvky prostě není dobrý - škoda, protože jsem si myslela, že udělám borůvkovou marmeládu. ;)

Borůvčička... jedna z mála (foto: Lenka)

Ale zajímavější byly vážky, kterých jsme tu našli hned několik. Asi odpočívaly čerstvě po vylíhnutí... jestli se tomu vůbec tak říká... ? :) Každopádně byly krásné a také ideální objekty na focení - nikam neutekly. :)

Čerstvě vylíhnutá vážka (foto: Lenka)

Kousek cesty jsme se pak museli vrátit zpátky a potom jsme pokračovali po červené turistické značce směrem k Černému jezeru. Cesta vedla po úbočí Malého Špičáku (1159 m. n. m.), ale odtud vedla neznačená cesta ještě směrem na vrchol Špičáku (1202 m. n. m.). I když byla mlha a bylo jisté, že nic neuvidíme, tak jsme se sem šli podívat... Kdo ví, kdy bychom se sem zase dostali, no ne? :) Kupodivu se ale mraky začaly trhat a začalo být vidět do dálky. :)

Zničené stromy cestou na Špičák (foto: Jirka)

No dobře, nějaké stromy tu zůstaly... (foto: Jirka)

No dobře, tak výlet nahoru neměl zase tak moc smysl, alespoň jsme si ale mohli po výstupu nahoru odpočinou na lavičce turistického odpočívadla. :) Ale jo, bylo tam pěkně. :)

Alespoň se ale můžeme podívat na jednu horskou květinu - jde o jestřábník oranžový (Hieracium aurantiacum), ale o ní jsem psala už někdy minulý rok (v článku z Jiřetína pod Jedlovou), takže se nebudu opakovat. ;)

Jestřábník oranžový (foto: Lenka)

Pak už jsme jenom měli seběhnout dolů k Černému jezeru. ;) No, tedy seběhnout - vede tam asi kilometrová cesta, která je naprosto rovná a rovnoměrně klesá. Taková šumavská turistická dálnice. ;) Šla jsem tudy už podruhé, ale teda nechtěla bych to jít v protisměru, to musí být dost protivná cesta. :)

Dlouhá cesta z kopce :) (foto: Lenka)

U Černého jezera už nám chvílemi i svítilo sluníčko, super no ne?! :) I tohle jezero vzniklo v karu horského ledovce, který se zahlodal do druhé strany Jezerní hory. Voda z tohoto jezera odtéká Černým potokem do řeky Úhlavy a pak do Severního moře. Je to největší šumavské jezero a zároveň nejníže položené, jeho rozloha je 18,4 ha a v nejhlubší části má 39,8 m... Ale kdo ví, jak jsou tyto údaje pravdivé, protože na cedulích u jezer jsou už několik let. :))

... vedoucí k Čertovu jezeru (foto: Jirka)

Jo a abych nezapomněla, koupili jsme si u Černého jezera zmrzlinu! :) Normálně tam stálo vozítko s mrazákem a pán prodával zmrzliny a snad i něco k pití. Tomu se říká kšeft, protože široko daleko nic jiného není a zmrzku si koupil snad každý. :) Docela bodla... Akorát tam trochu nemají vyřešeno, kam s odpadky, které se tu docela hromadily a jediný koš je nestačil všechny sežrat. 

Kameny na břehu jezera (foto: Jirka)

Prošli jsme se kousek podél jezera - tady se to smí, protože tu vede červená turistická značka. :) Opravdu je to moc pěkné jezero, ještě že ho tu máme. :)

A poslední obrázek jezera :) (foto: Jirka)

Zpátky jsme se vraceli po žluté turistické značce, která vedla zpátky k sedlu Špičáku, kde jsme měli zaparkované naše fáro. :) A zase jsem hned v prvním pangejtu našla znovu vemeník dvoulistý, ale tenhle bych o něco zachovalejší než ten předchozí, tak už se nemusím stydět ho sem dát. :) Vemeník dvoulistý (Platanthera bifolia) je vytrvalá rostlina z čeledi vstavačovitých, je to jedna z nejhojnějších orchidejí v České republice, ale i tak je chráněná zákonem. Dorůstá až 50 cm, lodyha je dutá a nese jen asi dva až tři drobné lístky, při bázi lodyhy rostou ještě dva oválné přízemní listy. Vemeník dvoulistý kvete od května do července a jeho plodem je tobolka s velkým množstvím semen. 

Orchidejka vemeník dvoulistý (foto: Lenka)

Dále toho na žluté značce není nic moc zajímavého na focení, ale o to zajímavější to je na dozvídání se nových věcí. :) Vede tudy totiž naučná stezka, takže jsme se dozvěděli mnoho o zvláštnostech okolí. V jednom místě je na příklad zachována moréna Černého jezera, kam zasahoval asi kilometr dlouhý ledovec. Moréna je vlastně různorodý materiál, který vznikl po odtátí ledovce. Na druhé z cedulí jsme se dozvěděli o přečerpávací elektrárně, která využívá vodu z Černého jezera a šlo o první takovou elektrárnu v Československu (uvedena do provozu v roce 1930). Voda je přečerpávána do kilometr vzdálené elektrárny v údolí řeky Úhlavy, kde je instalována Peltonova turbína. Zajímavostí je, že za hodinu provozu elektrárny klesne voda v jezeře o jeden centimetr. Dále jsme se dozvěděli něco o buku lesním, který vždycky tvořil významnou dřevinu v šumavských lesích. Na předposlední z tabulí jsme si přečetli o Komárkově jedli, která tu nedaleko rostla po dobu 350 let (až do roku 1983) a byla pojmenována po významném lesmistrovi Juliusovi Komárkovi. A poslední cedule stojí nad trasou železničního tunelu Špičák, který tu prochází v hloubce 180 m pod námi, panečku. K ražení tunelu se používal dynamit a razilo se z obou stran zároveň (divím se, že se oba konce potkali! :)). Stavěn byl v letech 1874 - 1877 a svého času to byl největší tunel v Rakousko-Uhersku. Vzdálenost mezi oběma portály je úctyhodných 1744 m.

Dostatečně jsme se poučili a za chvilku jsme už došli k parkovišti. ;) Ještě jsme si dali klobásku a něco k pití, než jsme vyrazili dál. Ale to jsme jeli už autem...a  přes Železnou Rudu a uznejte, že se nedalo nezastavit u krásně osvětleného kostela. :)

Kostel v Železné Rudě (foto: Lenka)

Protože bylo ještě docela světlo, jeli jsme nafotit ještě jednu lokalitu. Auto jsme nechali na malém odstavném parkovišti, což je mimochodem super věc, že už je to i v Čechách. Zatím jsem něco podobného viděla jenom v zahraničí. Takových parkovišť typu Zaparkuj a jdi dál! jsme tu viděli hned několik. Jsou podél turistických tras či cyklostezek, smí se na nich parkovat mezi 6 a 21. hodinou a jinak by tato místa byla obtížně turisticky přístupná. :) Chvíli nám trvalo, něž jsme se zorientovali a vydali jsme se správným směrem, ale podařilo se. ;)

Šumavské kopečky (foto: Jirka)

Měli jsme namířeno do oblasti přírodní rezervace Prameniště. Oblast se rozkládá na východním svahu horského hřebenu  v ose Pancíř - Můstek - Jedlová a tvoří jí čtyři samostatné části. Důvodem ochrany jsou tu svahová rašeliniště s prameništěm říčky Řezné. Přírodní rezervace byla vyhlášena 9. prosince 1994 na území o rozloze 335,3 ha.

PR Prameniště (foto: Lenka)

Jak jsem zjistili, území je opravdu dost podmáčené a trochu nám pod nohami čvachtalo. :) Cestou zpátky k autu jsme část trasy nešli po cestě, ale courali jsme se loukou. Našli jsme tento pěkný strom s poléhavou trávou. Tohle přesně je pro mě Šumava - krásná poléhavá tráva! :) To mám moc ráda.

Poléhavá tráva (foto: Lenka)

Ale mezi travou se daly najít i opravdové poklady - v přírodní rezervaci Prameniště roste i několik zvláště chráněných druhů rostlin. Jsou to např. prha chlumní, prstnatec májový a prstnatec listenatý. Prhu chlumní jsme našli, ale nebyla moc reprezentativní a protože nebyl máj, nemohli jsme najít ani prstnatec májový. :) Ale s posledně jmenovaným druhem jsme byli úspěšnější. Prstnatec listenatý častěji uváděn jako prstnatec Fuchsův (Dactylorhiza fuchsii) je až 60 cm vysoká vytrvalá rostlina s květenstvím dosahujícím až 7 cm. Barva květů je proměnlivá - v různých odstínech od bílé, přes růžovou až k nafialovělé. Kvete v červnu a červenci. Udělal mi radost. :)

Květ prstnatce listenatého (foto: Lenka)

Ač počasí ráno vypadalo špatně, nakonec se to vypěknilo a  a my jsme si užili pěkný den. :) Jsem zvědavá, co bude zítra. ;)


Další informace:
- cs.wikipedia - prha arnika, PP Královská hvozd, NPR Černé a Čertovo jezero, orchidej vemeník dvoulistý,  PR Prameniště
-NPR Černé a Čertovo jezero na itras.cz
- prstnatec Fuchsův na stránkách botany.cz